Čtvrtek, těsně před 18. hodinou. Praha, Florenc. Trošku tupým, unaveným výrazem se rozhlédnu kolem sebe a mrknu na krosnu, kterou jsem ještě včera kolem jedenácté večer dobaloval. 80 litrů a zhruba 15 kilo hrůzy. „Oproti loňským sedmadvaceti ale ještě pořád dobrý,“ říkám si v duchu. Moje záda raději zatím mlčí.
Na nástupišti mluví česky jen dva stewardi a já. Trošku mě to znervózní – a znervóznělo by ještě víc, kdybych věděl, že další česká slova padnou sice ještě další den, pak ale až pod Nordkappem za 14 dní.
Pátek, sedmá ranní. Stojím na autobusové zastávce v Kodani a koukám na odjíždějící autobus. Doteď jsem za nejvíc frustrující považoval otázku paní pokladní v Olomouci: „Potřebujete zpáteční jízdenku?“ …Resp. mou ráznou odpověď: „Nepotřebuji“. Měním žebříček – tenhle pohled se tomu vyrovná.
Teď už není cesty zpět. Jestli to teď vzdáš, musíš si už pomoct sám. Nevzdám to. Proč bych měl? Přemýšlím nad tím vším tak moc, že odcházím úplně jiným směrem, než je centrum města.
Co říct ke Kodani? Je to krásná, specifická, živá a živoucí metropole. Uchvátí vás na Skandinávii netypicky vysokou architekturou, charakteristickou rudou cihlou, tisíci věžičkami, přístavišti, všudypřítomnými bicykly. Pouliční umělci opravdu umí a opravdu baví. Tržiště nedaleko královského paláce je třešnička na dortu a nebýt těch cen a vidiny tak dlouhé cesty před sebou, asi bych si i vybral. Nakonec vám přiroste k srdci i to typické dánské počasí, neboli střídající se sluneční paprsky a lehký „jarní“ deštík doprovázený duhou, a tak vzdáte to neustálé zkoušení se před těmito rozmary někde schovat.
Stejně jako každá metropole, ani Kodaň není ve své kráse bezedná. Ve starém městě jsem strávil přes 8 hodin a zjistil, že už ho mám prochozené křížem krážem několikrát. Poté nastal čas vážně řešit nocleh – Couchsurfing padnul. Tehdy ještě „prostě padnul“, ale za pár dní to bude „samozřejmě padnul“. I když, pár světlých a skvělých výjimek bude.
Asi jsem měl toho chození za celý den málo, tak jsem kolem půl páté vyrazil na víc jak osmikilometrový pochod směr jihovýchod města. Letiště Kastrup, které se na tomhle okraji nachází, je (samozřejmě kromě squatu Christiania) proslulé možností bezproblémového přespání. A fakt!
Nejdřív jsem chvíli bloumal druhým terminálem a hledal nejlepší místo. Chvíli jsem si taky oťukával místní security sezením na jednom místě přes 2 hodiny. Když jsem pak viděl jednu paní v džilbábu, jak pohodlně leží na jednom čtyřsedátku, pochopil jsem, že tady asi spaní bude ten nejmenší problém. Uložil jsem se přímo pod tabulí odletů, což nebyl úplně nejlepší nápad. Tu a tam někdo pár minut horoucně diskutoval (někdy očividně i ušislyšně) nad tím, jestli tenhle let, kde je napsaný „3 hours delayed“ je fakt ten jejich. No a kapitola sama pro sebe byla pátá ranní – přílet z Londýna a s navazujícím odletem. Nevím proč, ale Angličáci jsou prostě hluční, je jich moc a měli nutnost po sobě pořád hulákat.
Jakoby na spravení nálady přišel před devátou mnohem lepší budíček. Chvíli jsem přemýšlel, jestli je to opravdu čeština. „Mamiii, tady ten pán je asi moc unavený,“ pronesl chlapeček kdesi za mnou, zatímco já koukal do opěradla černého trojsedátka, na kterém jsem se, zády ke všemu letištnímu dění, už pár hodin vleže krčil. Nemohl jsem nereagovat. Ku zděšení chlapečka i jeho maminky jsem se začal hýbat a dokonce i mluvit…
Nakonec jsme si pár minut společně pěkně popovídali. Oni letí domů z prázdnin v Dánsku, kde žije její partner, zatímco já „letím“ na sever. Chvíli tomu nemohli uvěřit, ale pak pochopili, že to myslím vážně. Na rozloučenou jsem dostal Capri-Sonne a pár Brumíků. Milé setkání!
Kolem půl desáté už jsem byl na cestě z letiště směr dálnice, která leží víceméně hned za ním. První nadepsání stopařky, pak chvíli počkat, než si to déšť rozmyslí, a hurá do akce. Když scházím po nájezdu na dálnici níž, míjím skupinku tří kolegů. Zkoušeli to přímo na dálnici, ale stopli jenom policii, takže dostali zpátečku. Jsou z Turecka, a jak se ukáže, s některými z nich se dokonce nevidím naposledy.
Já jsem na nájezdu úspěšný už za necelých 10 minut. Marianne, sympatická starší paní, nabízí odvoz přes most do Malmö a já po chvilce váhání, zda nezkusit chytit „delší“ spoj, nakonec kývnu. Chvíli dálnice, pak dlouhý tunel, ale pak už je to tu… srdeční záležitost. Most má neuvěřitelné kouzlo, zajímavou atmosféru. Těžko se to dá popsat. Rozhlížím se kolem dokola všude voda. Už jsme za půlkou, už jsme ve Švédsku. Za mostem druhá pasová kontrola za dva dny, unavený úsměv na celníka a hurá – švédské dobrodružství má konečně zelenou! Ale o tom si už povíme příště.
Zadejte prosím vaši e-mailovou adresu. Pošleme vám e-mail, pro obnovení hesla.
l
