Když jsem se rozhodl vydat se do daleké jihovýchodní Asie, abych prozkoumal Thajsko a Vietnam, sám jsem nevěděl, co mě tam čeká. Nedovedl jsem si život v Asii představit, zkrátka jedna velká neznámá. Nebylo na co čekat. Koupil jsem letenku, sbalil nejnutnější věci do batohu, a vyrazil na pětitýdenní cestování po Thajsku a Vietnamu.
Doletěl jsem do Bangkoku, hlavního města Thajska, dostal se vlakem z letiště do centra, a bylo to tu. Nikoho po ruce jsem neměl, byl jsem odkázán sám na sebe. Možná by se někdo zalekl, ale já cítil pocit radosti… Šel jsem ulicí v cizí zemi, míjel pouliční stánky s nejrůznějšími pokrmy, potkával lidi smějící se na mě, 8 500 kilometrů od domova, pouze s batohem na zádech. Každé uvědomění si této šílenosti mě dělalo jen a jen šťastnějším.
Na cestě jsem nikdy nebyl sám. Přejížděl jsem z jednoho města do druhého na korbě upraveného pickupu a naproti mě seděli další dva mladí cestovatelé-cizinci. Tentokrát Izraelci. Pustili jsme se do řeči, zašli na jídlo, a nakonec spolu strávili celý zbytek dne. I když jsem tyto lidi viděl poprvé v životě, po chvíli mi připadalo, jako by byli mými přáteli celý život. Podobné to bylo i s dalšími baťůžkáři, které jsem během těch pár týdnů potkal. Každý den jsem poznával nové a nové lidi s různými příběhy a plány, a bylo jedno odkud ti lidé přišli. Celé je to jako jedna obrovská rodina.
Po pěti úžasných týdnech nadešel čas odletu. Seděl jsem v letištní hale, čekal na svůj let domů, a v hlavě přemítal, co jsem to vlastně za ten čas v Asii zažil. Myslel jsem na lidi, co jsem poznal. Myslel jsem na všechny ty místní, kteří se mi bez váhání a s úsměvem snažili pomoct, když jsem to potřeboval. Myslel jsem na všechny ty zážitky, které bych nezažil, kdybych se neodvážil sám vyjet…
Jednou se tam určitě vrátím, to vím jistě.
Zadejte prosím vaši e-mailovou adresu. Pošleme vám e-mail, pro obnovení hesla.
l
